U ovome članku autor kritički razmatra ključne elemente etike vrlina. Odbacuje čest stav da je etika vrlina bolja, jer je u njoj djelatnik usmjeren na sebe, dok je u deontologiji ili konzekvencijalizu usmjeren na druge; u deontologiji postoje dužnosti prema sebi, konzekvencijalizam je simetričan u tom pogledu, jer je vlastito dobro jednako vrijedno kao i tuđe, štoviše, najvažnije vrline su upravo one koje su usmjerene na druge. Ipak, postoji vrsta situacije koja podržava ovaj stav, naime, u okviru konzekvencijalizma čovjek (...) koji postigne da drugi proizvedu 5 jedinica sreće bolji je od čovjeka koji sam proizvede 3 jedinice sreće, dok je u okviru etike vrlina bolji ovaj drugi. Vrlo je zanimljivo pitanje koji je bolji naprosto. Nadalje, pitanje je može li etika vrlina doista bolje objasniti činjenicu da imamo moralne uzore; mi im se divimo zbog njihovih postupaka, a ta se činjenica daleko bolje uklapa u deontologiju ili konzekvencijalizam. Pored toga, budući da vrline ne možemo odrediti neovisno o postupcima do kojih tipično dovode, divljenje prema vrlinama svodi se na divljenje prema postupcima. Ovaj uvid podupire opću tezu članka da su vrline svodive na postupke, to jest, da etika vrlina ne može biti postojati samostalno već da je svodiva na deontologiju ili konzekvencijalizam.In this article author criticaly examines the key elements of the virtue ethics. He rejects common claim that that virtue ethics is better because it is self-regarding while deontology and consequentalism are other-regarding; within deontology there are duties toward oneself, consequentialism is symmetrical in this respect because my own good counts just as anybody’s else’s good, moreover, crucial virtues are other-regarding. Although, there is a kind of situation that supports this claim, namely, within consequentialist framework man who makes others produce 5 units of good is better than the man who himself produces 3 units, while within the framework of the virtue ethics the second one is better. It is very interesting question which one is better man period. Further, it is questionable whether virtue ethics can better accomodate the fact that we have moral raw models, namely, we admire them because of their actions and this fact much better fits into deontological or consequentialist framework. Also, since we can not specify a virtue independently of the actions it typically brings about, our admiration to virtues ammounts to our admiration to actions. This insight supports the general claim of the paper that virtues are reducible to actions, that is, that virtue ethics can not stand on its own because it is reducible to deontology or consequentialism. (shrink)

Celek bioetické problematiky tvoří nejprogresivnější část soudobého etického dis­kursu. Koncepce etiky sociálních důsledků (ethics of social consequences) a evoluční ontologie v této oblasti představují značný potenciál v rozvoji všech tří pilířů bioeti­ky (humánní bioetika, etika environmentální i „animal ethics“). Environmentální eti­ka v současnosti zřejmě poněkud stagnuje, současně však lze s úspěchem zpracovávat kritickou teoretickou (metodologickou) analýzu jejích stávajících podob jako důleži­tý podnět pro možný další rozvoj. Evoluční ontologie nabízí nový originální pohled na vztah přírody a kultury. Proto ji lze (...) považovat za možnou inspiraci pro axiologii a environmentální etiku. (shrink)

The paper examines the justification of warfare. The main thesis is that war is very difficult to justify, and justification by invoking “justice” is not the way to succeed it. Justification and justness (“justice”) are very different venues: while the first attempts to explain the nature of war and offer possible schemes of resolution (through adequate definitions), the second aims to endorse a specific type of warfare as correct and hence allowed – which is the crucial part of “just war (...) theory.” However, “just war theory,” somewhat Manichean in its nature, has very deep flaws. Its final result is criminalization of war, which reduces warfare to police action, and finally implies a very strange proviso that one side has a right to win. All that endangers the distinction between ius ad bellum and ius in bello, and destroys the collective character of warfare (reducing it to an incomprehensible individual level, as if a group of people entered a battle in hopes of finding another group of people willing to respond). Justification of war is actually quite different – it starts from the definition of war as a kind of conflict which cannot be solved peacefully, but for which there is mutual understanding that it cannot remain unresolved. The aim of war is not justice, but peace, i.e. either a new articulation of peace, or a restoration of the status quo ante. Additionally, unlike police actions, the result of war cannot be known or assumed in advance, giving war its main feature: the lack of control over the future. Control over the future, predictability (obtained through laws), is a feature of peace. This might imply that war is a consequence of failed peace, or inability to maintain peace. The explanation of this inability (which could simply be incompetence, or because peace, as a specific articulation of distribution of social power, is not tenable anymore) forms the justification of war. Justice is always an important part of it, but justification cannot be reduced to it. The logic contained here refers to ius ad bellum, while ius in bello is relative to various parameters of sensitivity prevalent in a particular time (and expressed in customary and legal rules of warfare), with the purpose to make warfare more humane and less expensive. (shrink)

Book review: Aristotelés, Etika Eudémova, Praha (Dybbuk), transl. Viktor Zavřel – Jan Brázdil, 2020, 168 p.

Článek představuje teorii původu lidské morálky od Franse de Waala a zhodnocuje přínos filozofických komentářů od Christine M. Korsgaardové a Mary Midgleyové z hlediska oboru evoluční etiky. Základní struktura de Waalova přístupu je v souladu se sentimentalistickou teorií morálky, která určuje soucítění jako bazální morální cit. V interpretaci vlivné neodarwinistické genocentrické školy dále hraje zásadní roli altruismus. Stoupenci tohoto směru (R. Dawkins, G. C. Williams) nicméně obhajují rozdělení krutého světa přírody a etického světa lidské kultury; distinkce byla Fransem de Waalem (...) nazvána „teorií pozlátka“, neboť vyvolává obraz tenké vrstvy morálky nanesené na sobecké jádro lidské biologické přirozenosti. C. M. Korsgaardová využívá kantovskou etiku, aby ukázala, že zvířata nemohou být počítána za morální, neboť postrádají schopnost normativní autonomie. M. Midgleyová oponuje jak neodarwinistickému, tak kantovskému rozvrhu etiky a ukazuje, že soucítění patří k přirozenosti společensky žijících druhů a že reflektivní uvažování se vztahuje pouze k nejvyššímu patru evoluce morálky. Pozice M. Midgleyové je pro evoluční zkoumání morálky přínosnější než postup C. M. Korsgaardové. This article introduces Frans de Waal’s theory of the origins of human morality and evaluates the merits of the philosophical commentaries of Christine M. Korsgaard and Mary Midgley, and their application to the discipline of evolutionary ethics. The fundamental structure of de Wall’s approach is congruent with the sentimentalist theory of morality which determines sympathy as the most vital moral sentiment. A crucial role is also assigned to altruism in the view of morality in the influential genocentric neo-Darwinian school. However, proponents of this school (R. Dawkins, G. C. Williams) advocate the separation of the cruel world of nature and the ethical world of humane culture; this is dubbed “Veneer Theory” by F. de Waal, since it invokes an image of a thin layer of morality applied to a selfish core of biological human nature. C. M. Korsgaard applies Kantian ethics to argue that animals cannot count as moral because they are not capable of normative self-government. M. Midgley opposes both neo-Darwinism and the Kantian tradition in ethics in arguing that sympathy is a part of any social species’ nature, and that reflective reasoning refers only to the highest peak of moral evolution. It is argued that the position of M. Midgley is ultimately a more fruitful approach to the evolutionary examination of ethics than that proposed by C. M. Korsgaard. (shrink)

Článek pojednává o filosofickém pozadí, charakteristických rysech a aktuálních podnětech etiky techniky židovského filosofa Hanse Jonase (1903-1993). Cílem autora je pokusit se téma představit a kriticky reflektovat v širším kontextu relevantních německých zdrojů. V první kapitole jsou představena filosofická východiska jonasovské etiky techniky, především epistemologicko-ontologický a antropologický předpoklad moderní techniky, jonasovská interpretace geneze moderní techniky a jejího vztahu k moderní koncepci vědy. Ve druhé kapitole najdeme jonasovskou analýzu technické praxe v podobě jejích pěti specifických vlastností: ambivalence účinků, nutnost použití, globální (...) rozsah a dosah v prostoru a čase, prolomení antropocentrismu a vzbuzování metafyzických otázek. Na začátku třetí kapitoly autor velmi stručně srovnává jonasovský přístup s přístupem španělského filosofa Ortegy y Gasseta, a také s přístupem Günthera Anderse, Martina Heidegerra a Karla Jasperse, tak, aby vynikly charakteristické rysy přístupu jonasovského. Dále autor některé vybrané charakteristické rysy kriticky reflektuje a zabývá se i otázkou aplikace principu předběžné opatrnosti. Třetí kapitolu uzavírá výčet možných aktuálních podnětů jonasovské etiky techniky a formulace etických maxim, které autor navrhuje, vycházeje přitom z pěti uvedených vlastností techniky, přidávaje šestou: utopické tendence. Závěr práce shrnuje dosažené poznatky a prohlubuje autorovu reflexi ze třetí kapitoly. Článek představuje sondu do tématu, které nebylo v českém myšlenkovém prostředí dosud podrobněji zpracováno. (shrink)

Článek se zabývá etickou teorií Francise Hutchesona, jednoho z nejvýznamnějších představitelů sentimentalistické etické filosofie. Hlavní důraz je kladen na spis Essay on the Nature and Conduct of the Passions z něhož jsou představeny nejdůležitější argumenty spolu s kritickými poznámkami.

Business ethics from Islamic perspectives.

The book lays out a comprehensive professional ethics for criminal intelligence professionals, focusing on personal responsibility and the moral obligation by the state to build sufficient capacity in criminal intelligence operatives to make competent moral decisions while using discretion.

Настоящая книга является первым отечественным систематическим исследованием античной этики. Полнота рассмотрения философско-этических учений сочетается в ней с их оригинальным толкованием.

Abstrak: Tulisan ini bertujuan mempresentasikan etika diskursus Jürgen Habermas dan kemudian menarik kemungkinan relevansinya bagi dialog interreligius. Berbeda dengan global ethics Hans Küng yang menjadikan “problem of the good” sebagai pokok pembicaraan, etika diskursus hanya membicarakan bagi kehidupan bersama dalam masyarakat majemuk. Karena itu, etika diskursus tidak ber-tendensi mengejar substansi nilai-nilai etis dari berbagai pandangan dunia (world-view) dalam kelompok-kelompok kultural maupun religius yang berbeda-beda itu. Sebaliknya, etika diskurus hanya menawarkan sebuah prosedur untuk memecahkan masalah hidup bersama (...) secara adil di tengah kemajemukan pandangan nilai dan keyakinan yang tak terbantahkan. Etika ini tidak bertujuan melenyapkan perbedaan-perbedaan identitas para warga dengan segala kekayaan kultural dan religiusnya, melainkan berupaya menjamin kelangsungan hidup bersama secara bermartabat tanpa kehilangan identitas individual. Tulisan ini dibagi dalam dua bagian. Pertama, penulis akan mendeskripsikan hakikat etika diskursus. Kedua, penulis akan menarik kemungkinan aplikasi etika diskursus bagi dialog interreligius. Tulisan ini akan diakhiri dengan penutup singkat. Kata-kata Kunci: Lebenswelt (dunia-kehidupan), tindakan komunikatif, etika diskursus, dialog interreligius, teologi agama-agama. Abstract: This paper aims to present the Discourse Ethics of Jürgen Habermas and find its relevance for interreligious dialogue. In contrast to the global ethics of Hans Küng that concerns the “problem of the good,” discourse ethics deals only with “the problem of justice” within a pluralistic society. Therefore, discourse ethics does not attempt to find the commonality of the ethical different values of the various group either culturally or religiously. Rather, discourse ethics offers a procedure for solving inter-religion and inter-cultural problems within a community or society fairly and reasonably. In other words, discourse ethics does not aim to eliminate the distinctive attributes of every citizen within their own cultural and religious belief, but rather ensures that each person or each group live together with dignity without losing their identity. This paper is divided into two parts. First, the author will describe what discourse ethics is. Second, the authors will discuss the possible application of discourse ethics for interreligious dialogue. This paper will end with a short conclusion. Keywords: Lebenswelt (world-lives), communicative action, discourse ethics, interreligious dialogue, theology of religions. (shrink)

Epistemic discourse on religious ethics in the context of Indonesia; comparison between Islamic ethics thoughts of Muslim scholar Nurcholish Majid and Christian ethics thoughts of Catholic scholar Franz Magnis-Suseno.

Nacili 1. Estʻetika rogorcʻ mecʻniereba --.

[The Ethics of Human Enhancement and Liberal Eugenics] The paper deals with the ethics of biotechnological enhancement of human qualities such as intelligence, health and lifespan. In contemporary bioethics three views have emerged concerning the moral permissibility of such a biotechnological enhancement of humans. While bioconservatives reject it as morally impermissible and dangerous, bioradicals welcome it as permissible and desirable. Between these two extremes we find bioliberals who admit some types of enhancement, under certain conditions. These debates are still overshadowed (...) by fear of eugenics, but this discredited term needs to be rehabilitated because it turns out that there are both desirable and undesirable forms of eugenics. (shrink)

Arisztotelész korai etikái.--Hobbes Leviatánja.--Mandeville és a Méhek meséje.--Spinoza Etikája.--Rousseau és az Új Héloïse.--Kant etikái.--A szerencsétlen tudat fenomenológiája.--Ludwig Feuerbach redivivus.--Az istenek szomjaznak.--Lukács György és Seidler Irma.--A lelki szegénységről.

Objektivistická filosofie Ayn Randové je i v současnosti myšlenkový směr, k němuž se někteří lidé aktivně hlásí a který zároveň představuje ideovou inspiraci některých směrů politických. Předkládaný text se zabývá kritickým zhodnocením konceptu ctnosti v kontextu objektivistické etiky, tzv. etiky egoismu. Nejprve se věnujeme tomu, jak sama Randová tyto předchozí etické koncepce hodnotí, a jejím vlastním základním východiskům – především principu sebezáchovy a racionálního lidského života. Další část textu se zabývá otázkou mezilidské interakce, ve které Randová odmítá jakékoli obětování a (...) altruismus. Centrální roli hraje v autorčině koncepci produktivní práce, k tvůrčí práci jako ke svému základnímu těžišti se vztahuje také její nauka o ctnostech. Specifický problém pak představuje koncepce žádosti a racionálního zájmu, která, jak se domníváme, vede k určitým kontraintuitivním důsledkům. Text je uzavřen srovnáním s koncepcí R. Nozicka a stručným závěrem. (shrink)

Predkladaná štúdia analyzuje, porovnáva a hodnotí koncept evolučnej ontológie Josefa Šmajsa a etiku sociálnych dôsledkov Vasila Gluchmana. Na jednej strane sa zameriava na určité podobnosti, ktoré tieto dve teórie spájajú, na druhej strane identifikuje odlišnosti, a to najmä v kontexte environmentálnej etiky. Obidve koncepcie vznikali ako originálne teórie približne v rovnakom období v dvoch susediacich krajinách, pričom sú stále veľmi inšpiratívne, otvorené kritike a pomerne reflektované filozoficko-etickou obcou.